O mně

NESPOUTANÝ TANEC JAKO JEDEN Z NÁSTROJŮ NA CESTĚ K SEBE-UZDRAVENÍ A CELISTVOSTI.

HEDVÁBÍ JAKO ZRCADLO, SPOJENÍ S KRÁSOU A ŽIVÁ BYTOST.

INTRO:

Renata Šťastná alias ZnovuZrozená alias Divoká Koza

Narodila se v Plzni, ale většinu dosavadního života prožila v Českých Budějovicích (protože „tam by chtěl žít každý“). Vystudovala Zemědělskou fakultu Jihočeské Univerzity tamtéž, obor podnikatelský. Ačkoli chtěla být původně veterinářkou (jako James Herriot), většinu svého pracovního zaměstnaneckého života strávila jako obchodník či marketér (aby si ve svých téměř 40 letech uvědomila, že je toho schopna, ale nepřináší jí to pražádnou radost). Další stránky třídní knihy jsou bohužel ohořelé… až do roku 2013, kdy si 6.1. (zcela v rozporu se všemi ekonomickými ukazateli, které si snadno mohla spočítat – měla na to přeci vzdělání) pronajala v centru Českých Budějovic prostor bývalé tiskárny o několika místnostech a celkové ploše 185m2 s původním záměrem, „abych měla kde tančit“.. na kterém se následující rok (2014) totálně sedřela z kůže, času, peněz i motivace, ve snaze rozfungovat seberozvojové centrum „ZnovuZrozená“ (v té době byl provoz center tohoto typu teprve v plenkách).  Následovalo dlouhých 7 let rekonvalescence prací v přátelské atmosféře rodinného projektu někoho jiného, aby si po nečekané a bolestivé ztrátě nejbližšího člověka opět položila otázku „Kdy sakra jindy, když ne teď?“ A tak vznikl jedno-ženný  (zatím) projekt Ateliér Divoká Koza, aby bylo jasné, že ani v 50 letech není třeba házet flintu do žita!

Když jsem přemýšlela, jak pojmout část, ve které bych ráda představila sebe i Ateliér Divoká Koza podrobněji, spontánně se ve mě začal odvíjet rozhovor. Mohl by to být třeba rozhovor dvou žen, nebo také dvou částí jedné ženy.

Je to forma, kterou zde sdílím to, co mi přišlo podstatné říct:

O tom, jak vnímám koncept Nespoutaného Tance, co pro mě znamená a jakým způsobem s ním pracuji na workshopech a seminářích, jak nahlížím na volnou tvorbu s hedvábím a kvalitu Krásy, co pro mě znamená Divokost v širším kontextu Života a jaký je můj Záměr v tom všem, co skrze sebe v Ateliéru Divoká Koza sdílím.

Pokud Tě to zajímá a máš volných zhruba 20 minut, zvu Tě k rozhovoru, který proběhl pouze „uvnitř“…

Kde se vzala, a proč zrovna Divoká Koza?

Koza už se mnou byla mnoho let před tím, než vznikl Ateliér. Říkal mi tak můj tehdejší přítel a myslím, že mě to docela vystihuje, rozhodně aspoň v těch kvalitách, ze kterých se později zrodila povaha a mise projektu. Koza jako zvíře je zvědavá, mlsná a taky dost umanutá. Všechno chce prozkoumat, ochutnat, vyzkoušet, do všeho strčí nos, je dost vybíravá a mlsná. A když ji člověk chvíli pozoruje, možná mu přijde na jazyk i slovo prdlá. To ještě nejsme u povahy a mise projektu. (Úsměv).

Stran slova Divoká, tady vede nit inspirace k mojí kamarádce, jedné z nejbližších žen, která mi skrze svůj příběh a vhled hodně zvědomila tu kvalitu divokosti. Ve smyslu původního celistvého, zdravého, nezkroceného. Ve smyslu funkčních instinktů, schopnosti cítit se a vnímat, nejenom myslet; schopnosti rozlišovat, co je pro mě dobré a co ne, a podle toho jednat. V divokosti je svoboda bez ohrádky / a s tím související zodpovědnost za sebe sama/, neochočenost, autenticita, celistvost, kontinuita, život v jeho plném potenciálu. No a k této divoké verzi bych z těch kozích kvalit zmíněných na začátku do našeho lidského světa převedla spontánnost, hravost, humor a touhu objevovat a zkoumat nové cesty. A z košíčku Darů, které mi byly dány pro tento Život ještě vášeň a jemnost. To jsou tedy kvality, které nese a kterými chce inspirovat Divoká Koza.

A jak tedy funguje Ateliér? V mottu máš, že je to bezpečný prostor…

Ano. To je pro mě jedna z klíčových kvalit – bezpečí. Ono to může znít v rozporu s tou divokostí. Mohli bychom namítnout, že přeci bezpečí je v té ohrádce, tam se vlk nedostane, přísun jídla zajištěn atd. Ale to je takové pseudobezpečí.  Já mluvím o něčem jiném. Mluvím o uzdravení ve smyslu zcelení, spojení všech částí bytosti, aby byla úplná. Vezmu to víc zeširoka.

Než se divoká koza dostala do ohrádky, byla celá. Věděla, že je koza, věděla, co je dobré jíst a co ne, věděla, jak funguje stádo, a že v něm má své místo, rozpoznala ostatní kozy a věděla taky, že existují vlci, jak vypadají, a že před vlkem se utíká do bezpečí. Běhala po skalách, poznala, kdy přichází zima a kdy jaro a uměla se podle toho o sebe postarat. Rozpoznala, když se blížilo nebezpečí, dokázala vzít nohy na ramena a včas utéct. Někdy se to třeba nepovedlo a sežral ji vlk, ale i tak můžeme říct, že do té doby žila celkem spokojený život.

Když se koza ocitla v ohrádce, měla jenom jednu možnost, jak to přežít – zapomenout. Na sebe i na všechno ostatní, čeho je součástí. Zapomenout na pláně a toulání ve skalách, na pestrost života tam venku, na vnitřní alarm o blížícím se nebezpečí i na to, že umí utíkat. Zapomněla – ne proto, že by chtěla, ale proto, že musela. Musela, aby dokázala sníst, co jí dají, spát, kde jí určí, nechat k sobě přijít tolik cizích bytostí tak blízko a neumřít strachy, když není kam utéct. Nakonec jednoho dne skončila na pekáči a ani nevěděla, že se to blíží. Smutné ohlédnutí za takovým životem…

My jsme tu dneska často v takových ohrádkách, více či méně. Někdo už třeba aspoň tuší, že je koza, a že býval i divoká, někdo možná našel dvířka a třeba i zjistil, jak je otevřít, a někdo už třeba dokonce i vylezl z ohrádky.

Bezpečí, o kterém mluvím v souvislosti s Ateliérem Divoká Koza jako bezpečným prostorem, je bezpečí, které člověk potřebuje cítit, aby si dovolil postupně si na sebe zase rozvzpomenout, integrovat ty oddělené části sebe sama, být opět celý, divoký, živý, zdravý a spontánní. Takový člověk ví, kdo je a nenechá se jen tak opít rohlíkem a vodit za nos. Má vlastní názor, je ochoten naslouchat ostatním a nebojí se být sám sebou, i když třeba jiný než lidi kolem. Takový člověk je schopen za sebe přijmout zodpovědnost a žít v souladu se sebou, užívat si života a přijímat jej plně, se vším, co to přináší. Takový člověk je vlastně divoká koza. A když přijdou vlny a hluboká údolí bez slunce, on má svoje nástroje /třeba tanec/, které ho spojí s jeho Zdroji a on dokáže tou náročnou životní fází projít mnohem snáz než člověk, který se nechá vzniklou situací vláčet nebo hledá, kdo jiný za to může. Často se pak i ty náročné a bolavé situace, které nás původně zatěžují a vyčerpávají, protože je v nich vázáno velké množství energie (i ve fyzickém těle), po zpracování, transformaci, uzdravení a zaintegrování, samy stávají Zdroji, ze kterých můžeme naopak energii čerpat.

Tím jsme se dostali k misi Ateliéru Divoká Koza, kde já jako průvodkyně jsem ta, která vytváří zmíněný bezpečný prostor a drží jej, aby se účastníci mohli ve svém vlastním tempu spojovat se sebou, rozvzpomínat, pouštět to, co už je nevyživuje, uvolnit se, zkoumat a objevovat nové možnosti a cesty a nacházet důvěru v Život a sebe sama. To je můj záměr, a i když to může zvenku vypadat, že se na workshopech nic moc neděje, že prostě „jen“ tančíme, ten záměr tam je a působí a každý si může odnést tolik, kolik je schopen v danou chvíli přijmout, na co je připraven, co si sám dovolí. Takže v závěru, někdo může říct, že si skvěle uvolnil a rozhýbal ztuhlé tělo, je mu fajn a bude dobře spát, a někdo jiný může po tomtéž workshopu sdílet, že už se nezlobí na svého partnera, který od něj odešel, že mu dokázal odpustit a cítí se teď svobodně a ve smíření i sám se sebou. A obojí je super a má svou hodnotu.

Fajn, tak teď už si to dovedu trochu představit. Přesto. Můžeš prozradit ještě trochu víc z té taneční kuchyně, jak konkrétně takový workshop probíhá? Nemůžu si pomoct, ale mě pořád připadá – nezlob se – opravdu těžko uvěřitelné, že prostě přijdu, „zatrsám si“ a budu milovat svoji tchýni jako sebe sama… (Smích) … To byl pokus o odlehčení.

Jasně, rozumím, kam tím asi míříš.

Vnímám to tak, že jde hlavně o to, v jakém vnitřním nastavení do toho jdeš. Pokud si jdeš „jen tak zatrsat“, určitě si odneseš úplně jiný výstup, než pokud přijdeš s konkrétním tématem, rozhodnutá něco U SEBE změnit a něco pro to taky sama udělat, i když to třeba může znamenat vystoupit někde ze své komfortní zóny. Ale zase, nechci tím nutně předkládat obraz workshopů Divoké Kozy jako dřiny a nepohodlí. To vůbec ne. Já vytvářím prostor a nabízím možné kroky. A Ty, pokud přijdeš, si sama volíš, které nabídky využiješ, a které necháš být. Protože Ty jediná víš nejlíp, co Ti prospěje a co už je moc, kdy ještě můžeš máknout, a kdy naopak už potřebuješ zastavení a oddech. A všechno se může dít na jednom místě, během jednoho workshopu, u různých lidí různě. Hraje muzika, a zatímco jeden skáče, víská a běhá, ve stejnou chvíli někdo jiný sedí nebo leží a jenom je…

 Nahlédnuto ještě z jiné strany, vezměme si třeba lekci nějakého společenského tance. Jsou tam učitelé, kteří ví, jak na to a vysvětlí Ti kroky, sekvence, a taky Ti /pokud jsou opravdu dobří učitelé/ řeknou, co se děje „za“ těmi kroky, resp., jak máš pracovat se svým tělem, abys dosáhla toho, že Tvůj tanec bude hladce fungovat, a zároveň Tě nebudou druhý den bolet záda apod. Ty jsi pak nadšená, protože tvoje tělo je den ode dne pružnější, zlepšilo se ti zažívání, cítíš se uvolněná, víc sama sebou a máš spoustu energie. Možná ale zjistíš, že někdy zapomínáš na přesně dané kroky a občas bys třeba ráda během tance udělala úplně jiný pohyb, než co říká choreografie či pravidla. Nebo pocítíš, že je to pro Tebe třeba moc / málo dynamické, moc / málo hranaté, že potřebuješ jemnější / dynamičtější pohyb atd. …  Tak to je přesně ten moment, kdy prostě můžeš jít dál a zkoumat, jak se cítí to nebo ono bez šablon. A jednoho dne si třeba všimneš, že si jen tak tančíš doma, že si třeba přehráváš nějakou píseň stále dokola a začínáš se nořit do příběhu. Skládají se Ti puzzlíky, odvíjí se před Tebou cesta a Ty po ní jdeš… Tančíš, a přitom k Tobě něco v Tobě samé promlouvá. Tančíš a vidíš třeba obrazy, zažíváš nějaké pocity, mění se napětí a uvolnění v těle, tančíš a přicházejí slzy nebo smích, tančíš dál a cítíš, jako by Tě někdo láskyplně objímal, tančíš a slyšíš sebe sama – zvuky se samovolně linou a Ty ani přesně nevíš, odkud, tančíš a ležíš břichem k zemi a dýcháte obě společně, tančíš a nohy se vpíjejí do podlahy, a pak zas, jako by Tě pálila chodidla, sama se zdvihají vysoko do vzduchu, tančíš a Tvoje břicho se zahřívá, celé Tvoje tělo je v Tobě a Ty víš, že jsi tady, v místnosti, zároveň uvnitř „v sobě“, ale i všude kolem a najednou už je jen ten Tanec..

Tak třeba něco takového se může stát i na workshopu s Divokou Kozou, anebo něco úplně jiného. (Úsměv)… A z pohledu účastníka k tomu ještě přidáme ten bezpečný prostor, který pro nás vytvořím a držím, záměr (viz výše), který držím, a pár jednoduchých technických nástrojů pro pohyb samotný, kterými účastníky na začátku workshopu vybavím, a které mohou, ale taky nemusí pro sebe během tance použít. A pak už jen krátký úvod, relaxačně meditační intro a tanec. Tyto ingredience, smíchané v jednom hrnci, vytvoří prostředí a podmínky k tomu, abys třeba jednoho dne, budeš-li opravdu rozhodnutá milovat sama sebe, a stejně tak i svoji tchýni (záměrně obracím pořadí), mohla do toho prožitku, který jsi popsala ve své otázce, dojít.

Hmmm! Teď jsem se zaposlouchala a úplně jsem na chvíli měla pocit, že taky tančím.

Paráda! A co teprve i s tělem! (Smích…).

A jak často nebo jak dlouho musím tímhle způsobem tančit, abych něco takového mohla prožít, nebo aspoň, abych na sobě pocítila nějaké pozitivní změny?

Hlavně neočekávat, co konkrétně a kdy přesně by se mělo stát! (Smích…) To by bylo jako s tím rčením, pokud chcete Boha pobavit, řekněte mu o svých plánech. Ale dobře, podívejme se na to v souvislostech. Možná bych tu otázku „jak často nebo jak dlouho“ s dovolením lehce pozměnila na „jaká je pevnost Tvého rozhodnutí, jasnost záměru a ochota ke změně“. A vůbec to neznamená, že bys nutně měla něco „odmakat“. Spíš ve smyslu vědět, pro co sis přišla, a pokud následně vyplynou nějaké kroky, které máš v praktickém životě udělat, že je opravdu uděláš. Aspoň do takové míry, do jaké je to pro Tebe v danou chvíli možné, pravdivé, zároveň v jemnosti.  A taky, jaká je Tvoje „startovací pozice“, tzn. kde se ve svém Životě právě nacházíš, odkud budeš do procesu vstupovat… Tak to bych tak viděla, že jsou zhruba proměnné, které ovlivní to, na co ses ptala.

Dobře. Přesto. Z pohledu toho času: Nějaká pravidelnost?

Většinou ano, je fajn, když člověk tančí pravidelně. Je tam pak kontinuita, vývoj, návaznost, postupnost, čas integrovat atd.

Divoká Koza má taneční cykly aktuálně o 3 (4) setkáních v měsíci, tzn. 1x týdně. Pak si můžeš dát pauzu a uvidíš – chceš pokračovat, nechceš, případně za jak dlouho. Nejde dát univerzální návod na použití, jako třeba vitamín B – užívejte 1x denně po jídle po dobu minimálně 1 měsíce nebo se poraďte se svým lékařem – ha! Se svým lékařem. V našem případě jsi sama sobě svým lékařem, takže se prostě se sebou poradíš a podle toho se zachováš. (Úsměv). Výhodou tady je, že se nemůžeš předávkovat. (Smích)…

Ok. A co když se třeba stydím tancovat před ostatními?

Chápu. Řada lidí to tak má. Bohužel je to i dědictví konceptu, který jsme si tady zavedli, ve kterém je přítomen prvek hodnocení, srovnávání, soutěžení a nespíš ještě i další historické vlivy. Zajímavé je, že lidi se většinou nestydí ve společnosti třeba jíst, nebo sedět. Neznám nikoho, kdo by se bál, že se mu lidi budou smát, že nějak legračně sedí na židli. A přitom v tom vlastně není žádný rozdíl. Jenom jsme si zvykli nahlížet na tanec jako na něco, co je třeba se naučit a umět to dělat „správně“ nebo aspoň nějak „hezky“ a snad vrchol absurdity je, že jsme uvěřili, že abychom mohli tančit, musíme k tomu mít talent. Vždyť tady nemluvíme o konkurzu na Labutí jezero! Navíc, tanec je naší absolutní přirozeností. To, že to tak dneska už málokdo vnímá, je zase jenom odrazem, jak jsme si to sami nastavili. Takže zpět k tvojí otázce. Nespoutaný tanec, aspoň tak, jak já jej sdílím, v sobě žádnou z těchto omezujících kvalit nemá. Naopak, je žádoucí, aby to byl pohyb autentický, vyvěrající z nitra každého účastníka, a tudíž jedinečný, vždyť přeci každý se pohybujeme jinak, a o to jde. Ne o to, jak to vypadá, ale jak se to cítí. Nejde ani o to, jestli to je „v rytmu“ … pardon… v jakém rytmu? Máme tu rytmus, kterým tepe srdce, rytmus dechu, rytmus, ve kterém se pohybuje planeta Země, rytmus, ve kterém obíhá Měsíc, rytmus, kterým tepe Univerzum a také tu máme něco, co jsme si definovali jako rytmus v muzice… ale víš co? Včera jsem sledovala zajímavý film*, kde v rámci nějakého výzkumu chování šimpanzů požádali jednoho, aby nakreslil kouli. Udělal to a byla to čára, která vypadala jako obrácené písmeno „W“ – dvě špičky. A víš proč? Protože ten šimpanz kreslil trajektorii pohybu koule. Nakreslil prostě něco jako dráhu, po které se pohybuje skákající míč. Inspirativní, že? Čili, zpět k otázce. Chápu, že se někdo může stydět tančit před ostatními. Povzbuzením by mohlo být, že tady není žádná forma tance, ani choreografie, ani žádný konkrétní pohyb, kterého bychom se snažili dosáhnout a už vůbec tu není nikdo, kdo by hodnotil, jak to vypadá. Jde fakt nejvíc ze všeho o to být sám sebou. A co se týče „ostatních“, věř, že každý má co dělat sám se sebou, všichni jsou zaměstnáni tímtéž – vnímáním sebe sama a toho, co se v nich odvíjí a „ven“ se většinou dívají hlavně proto, aby nenarazili do zdi nebo do někoho jiného… (Smích).

Dá se Nespoutaný tanec v něčem přirovnat třeba k meditaci?

Určitě dá. Možná jsi slyšela o pohybových meditacích. Osho** s nimi přišel v minulém století specificky pro tzv. „západního“ člověka. To jsme my. Západní člověk tráví většinu dne vsedě (v kanceláři nebo v autě), resp. s minimem pohybu a navíc – a to hlavně – většina z nás pracuje především hlavou. V tom je velká nevyváženost. Příliš mnoho myšlenek. A o čem je meditace? „Hlavně nemyslet“. Velmi zjednodušeně řečeno. No, tak si to zkus. Přijď po 10 hodinách práce a následného vyřizování potřebných věcí (úřady, nákupy, rodinné záležitosti…) domů, sedni si do lotosového květu a přestaň myslet – medituj! (Smích…). Ani náhodou. Proto si tak rádi po práci jdeme zaběhat, zaplavat, projít se mezi stromy nebo aspoň zalít kytky na balkoně – prostě „vyčistit“ si hlavu. Když tady teď pominu podstatnost toho, abychom byli také pravidelně v kontaktu s přírodou a zůstanu pro naše účely jen u toho pohybu, pohyb je klíčem k uvolnění mysli (a souvztažně i těla). Některé osvícené firmy už dokonce dospěly (hurá!!!) k tomu, že své důležité porady a klíčová rozhodnutí dělají venku, na týmové procházce. A ještě jeden varovný signál spojený s tak masivním používáním mysli. Jak se máme bezpečně plavit v rozbouřeném oceánu našich dní, jak se orientovat ve svých pocitech a nenechat se vláčet emocemi, když téměř jediný radar, který používáme, je naše mysl? Přitom mysl je schopná vyhodnocovat pouze na základě toho, co už prožila nebo co se někde naučila (přečetla, slyšela, viděla) – tedy vše, co už bylo, minulost. Jak chceš najít NOVOU cestu, změnit to, v čem se necítíš dobře, resp., jak chceš vůbec rozpoznat, že se necítíš dobře??! Mysl je výborný pracant do týmu, ale špatný šéf. K vyváženosti vyhodnocení situace máme ještě další 2 radary: Prvním jsou pocity (srdce) a druhým je, jak se prožíváme (tělo). Poslouchala jsem jednou rozhovor s psycholožkou, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji. Ptali se jí, zda problémem dnešní společnosti je, že lidé se necítí dobře, ale nejsou schopni si říct o pomoc. Odpověděla, že pokud by to byl tento případ, bylo by to skvělé. Bohužel je ale naše společnost ještě o krok „dál“: Lidé ani neví, že se necítí dobře, nejsou si toho vědomi. Jak chceš změnit něco, o čem ani nevíš, že se Ti to děje? … I když, přiznejme si, ne všichni jsou ochotni riskovat, že by se mohli vnímat a vědět o svých pocitech. Znám velmi dobře z vlastní zkušenosti stav, kdy se raději udřu do bezvědomí, než abych zastavila (rozuměj zastavila myšlení) a „musela“ cítit. Člověk pak totiž může zjistit, že nežije úplně tak, jak by vlastně chtěl. Nicméně, pokud jsi dozrála až sem, překročila ten práh a posbírala odvahu podívat se do zrcadla, i v této situaci je cesta Nespoutaného tance jednou z možností, jak s tím pracovat dál.

Vrátím se tedy ještě jednou k tématu podobnosti tance a meditace. Osho už v minulém století poukazoval na to, že abychom se mohli spojit se sebou (rozuměj včetně toho, že budeme cítit pocity, vnímat, prožívat tělo a rozšířeně i další roviny, i spirituální), abychom mohli zklidnit a vyjasnit si mysl, uvolnit se, přestat se motat v bludných kruzích, rozpoznat, co je v našem životě podstatné, a žít podle toho, měli bychom (samozřejmě ne JEN) začít hýbat tělem. A přinesl západnímu světu tzv. pohybové meditace. Z tohoto principu, z principu Oshových pohybových meditací (krom dalšího), vychází koncept Nespoutaného tance tak, jak jím provázím na svých workshopech. Je to jeden ze stavebních kamenů, i když zdaleka ne jediný.

Samozřejmě, nic není univerzálně použitelné pro všechny, tak je k tomu potřeba přistupovat a navnímat si, zda je právě toto pro mě či není.

Všimla jsem si, že různými podobnými druhy tance, jako je Tvůj Nespoutaný, provází dneska mnoho lidí. Vnímáš v té souvislosti nějakou svoji jedinečnost?

Obecně a symbolicky řečeno, kolik hospodyň, tolik bramborových salátů. (Úsměv). A i když ho budou dvě z nich dělat podle stejného receptu, každý salát bude ve výsledku chutnat jinak. Možná oba budou výborné, ale každý jinak. Protože každá do toho salátu kromě surovin z receptu přidá ještě kus sama sebe – svoji jedinečnou esenci, a taky svůj jedinečný způsob, „jak“ – který vlastně dost souvisí s tou esencí. Když zůstaneme ještě chvíli u vaření. Představ si toto: Žena, která je spojená se sebou, s tím, co ji obklopuje, s tím, co ji přesahuje, prostě moudrá divoká žena. Když Ti tato žena uvaří jídlo, bude to jídlo lékem. A to doslova. A proč bude lékem? Protože kromě toho, že zná účinky všech použitých surovin a ingrediencí v souvislostech, vnímá také Tebe v souvislostech, a kromě těch hmotných ingrediencí může do hrnce vložit také modlitbu, záměr, lásku a všechno to odevzdat pro nejvyšší dobro všech. Tedy uvaří Ti velmi vědomě. S průvodcem tancem, a vlastně s jakýmkoli průvodcem čímkoli to vnímám velmi podobně. Věřím ve smysluplnost spolutvorby a respektu a vnímám to tak, že každý průvodce má nějakou svou jedinečnou ingredienci, kterou může s láskou do toho pomyslného hrnce vložit, a to pak přitáhne přesně ty strávníky, kterým jeho „pokrm“ chutná, prospěje a pomůže jim tančit svůj jedinečný tanec Života.

Máš i nějaké speciální vzdělání v oblasti pohybu nebo nějaký jiný základ, něco, o co se můžeš opřít i „objektivně“ nebo jenom následuješ nějaké svoje vnitřní vedení?

Když to vezmu celoživotně, tak v oblasti pohybu je to gymnastika, jezdectví, standardní a latinsko americké tance, břišní tance, Jóga v denním životě (do úrovně učitel), stylizované flamenco (do úrovně lektorování začátečnických kurzů), tanec 5 rytmů, kontaktní improvizace, argentinské tango, kurz Spiraldynamik, fyzioterapie, a z těch dalších oblastí jsou to Oshovy pohybové meditace v rámci lektorského výcviku Systemické konstelace a Spirituální Inteligence a výcviku Spiritualita a trauma – konstelace traumatu (obojí u Sofie Kalyani a Pavla Veselého) , meditační retreaty Advaita Vedanta (Sofie Kalyani Sarras), trénink „Vizionářka uvnitř i vně – temná strana ženy“ (Sofie Kalyani Sarras), facilitátorský výcvik Techniky přepisu limbického otisku (Elena Tonetti Vladimirova), kurz kineziologie, kurz Hormonální jóga, kurz Vývojové pohyby dětí, základní část kurzu terapie metodou RUŠ, více než 10 let intenzivní společné cesty v rámci ženského kruhu (Petra Samira Kolářová) a další. To je můj „objektivní“ základ, o který se během provázení opírám. Několik desetiletí, resp., většinu svého života, kdy se věnuji pohybu v jeho nejrůznějších formách, někde až do úrovně lektorské či průvodcovské, mi dávají dostatečný základ pro tu fyzickou část procesu, který se během Nespoutaného Tance děje. A výcviky, tréninky a vlastní praxe z oblasti sebepoznávací a seberozvojové mi zase poskytují oporu v tom, že když se během tance uděje pohyb mimo fyzickou rovinu a účastník se ocitne v nějaké emočně či psychicky náročné situaci, mám nástroje, jak ho tím bezpečně provést. A ano, samozřejmě nad tím vším je mým záměrem následovat vnitřní vedení, vycházet z Prázdna a zůstávat čistou a průchozí „trubkou“ (Úsměv…).

A co když se během tance člověku otevřou nějaké „Pandořiny skříňky“, nějaká náročná témata, budeš si s nimi vědět rady, je to bezpečné pro všechny nebo jsou nějaké podmínky, limity pro účast?

To je hodně široká, ale důležitá otázka. Na prvním místě asi řeknu, že pokud někdo užívá léky na psychiku, rozhodně to potřebuji vědět předem, a podle povahy konkrétní situace se domluvíme, zda je pro něj vhodné, aby na tanec přišel. Totéž platí pro případ, že by někdo měl jakoukoli závislost nebo byl v nějaké akutní emočně vypjaté situaci. A také není možné přijít na workshop posilněn alkoholem. My jdeme na uvolnění jinak. (Úsměv…). V principu platí, že Nespoutaný tanec nenahrazuje žádnou léčbu, a také ve skupině není prostor pro kontinuální individuální provázení, takže takto je k tomu potřeba přistupovat, i ze strany účastníků. Každý je tu sám za sebe a jako příčetný je také za sebe zodpovědný. Zároveň, já nikoho nevedu do žádných na sílu a uměle vytvořených situací, kde by se účastníci dostávali do prostoru/uvnitř sebe/, kam by se přirozeně, bez mého vedení sami nedostali, takže na co nejsou připravení, to se jim „neotevře“. Ano, je pravda, a už jsem to zmiňovala, že fyzický a nefyzický pohyb jsou přímo propojené, takže pokud tančím a hýbu fyzickým tělem, je zákonité, že pohyby se dějí i ve vnitřním světě. To je konec konců záměrem, chceme se posunout a něco změnit, jinak by to bylo jako z Járy Cimrmana: „Dědeček si otevřel hospodu, ale lezli mu tam lidi“ (Smích…). Ale úplně analogicky, pokud si někdo nedá nohu za krk přirozeně sám, tak já mu ji tam na workshopu lámat násilně nebudu. A totéž v rovině mentální a dalších. Každý se ve svém vnitřním pohybu dostane jenom tam, kam „dosáhne“, na co je připraven. Možná se otevřou bolavá nebo nepříjemná témata, která už dozrála a je čas se na ně podívat, vylezou kostlivci ze skříní, ale jenom v takové intenzitě, kterou je člověk schopen unést a projít. A já jsem samozřejmě tam, po celou dobu plně přítomná, vnímám všechny, a pokud by bylo potřeba, jsem tam pro toho konkrétního člověka jako podpora a provedu ho tím. Jen to primárně není cílem. A je potřeba možná říct, že tady se boří jeden z mýtů o tanci – že člověk tančí, jen když má radost, když je šťastný… To samozřejmě ano a je to super – radost, smích, humor, to všechno na Kozí workshopy patří a je velmi vítáno, vždyť jak jinak bychom byli schopni projít to náročné, kdybychom neměli humor a nadhled, že?? Tak jen aby to nevypadalo, že snad jde o nějaká setkávání tragédů a je to všechno výhradně velmi vážná věc! (Smích…). Ale tančit se dá i bolest, pláč, vztek, smutek, frustrace, beznaděj, zmatek, ztráta, zoufalství… cokoli. Možná člověk chvíli hledá, kudy do toho, ale tlučte a bude vám otevřeno…takže jednoho dne se to prostě podaří a přijde nové vnímání stejné situace, nový pocit, změna, uvolnění a možná i pochopení, přijetí a možná i to smíření. Někdy slzy dojetí…skládání ztracených a odštěpených střípků, zacelování a uzdravování. Oslava, pokora, vděčnost…

Každý má svoji jedinečnou cestu, jak dojít sám k sobě a z vlastní zkušenosti bych řekla, že to není jen jedna cesta, že je to synergie mnoha cest, které se mohou i během života měnit, zanikat a objevovat, prolínat a opět oddělovat. Jak myslím, jak mluvím, jak jednám, co jím, jakou mám práci, jaké žiju vztahy, jak se hýbu. Mám kontakt s přírodou? Kultivuji svou životní energii? Pečuji o své tělo? Pečuji o druhé? Tvořím něco, co mi dává smysl? Pečuji o svou Duši? A tak dále. To všechno v součtu tvoří tu cestu, takže konkrétně třeba tanec, pokud se mnou rezonuje, je jeden z dílků, které mě povedou k sobě sama, a třeba jen kousek té cesty. A ano, vnímám Nespoutaný tanec jako jeden z mocných nástrojů k sebe-uzdravení.

A co druhá část náplně tvých workshopů – malba na hedvábí?

To je něco podobného, ve smyslu, taky je to nástroj – k sebe vyjádření, sebe-poznání a sebe-uzdravení, pokud ho člověk uchopí s tímto záměrem. A taky způsob, jak se dotknout krásy…

Proč zrovna hedvábí? Proč ne třeba papír?

No, to já nevím, prostě na mě zavolalo hedvábí. Je to moje osobní cesta, sdílím sebe. Tím netvrdím, že to s papírem nejde, jen já mám spojení s hedvábím, takže můžu sdílet o hedvábí (Úsměv…).

A co bys ráda sdílela ze své cesty malby na hedvábí, co můžeš tady ostatním ze sebe předat?

U malby na hedvábí vnímám, že je to jeden ze způsobů, jak se spojit s kvalitou krásy, učit se nacházet ji i na nečekaných místech (uvnitř i vně sebe sama) a oceňovat její hodnotu (uvnitř i vně sebe sama). Zároveň vnímám, že malba na hedvábí je vlastně dialog. A hedvábí v něm má vždycky poslední slovo. (Úsměv…). A to je skvělý trénink, jak přestat chtít ve svém životě všechno 100% kontrolovat.

Jak to?

Vneseš barvu, dáš jí nějaký tvar a ona si začne ve vteřině žít vlastním životem. Rozpíjí se dál, pokračuje, změní to, co jsi tam vytvořila, rozvine to, prolíná, pokračuje – hedvábí tvoří dál, samo, i bez tvého vlivu, chvíli, do té doby, než zasáhneš znovu. Jasně, máme nějaké nástroje, jak vymezit hranice, například použití kontur, ale i tak, je to prostě živá bytost, to celé, a je to taky Tvoje zrcadlo… A někdy Ti ukazuje věci, které o sobě sama nevíš a je to třeba milé překvapení, a někdy naopak něco, co možná úplně vidět nechceš. Někdy se nechce nechat spoutat žádnou konturou, a to si teda můžeš vymezovat hranice do aleluja, a just se nezastavím! Pak třeba přijde moment, kdy přestaneš vymezovat, povolíš tlak a potřebu mít všechno 100% pod kontrolou a začneš se učit důvěře a spolutvorbě – já kus, ty kus.  A s tím, že má hedvábí vždycky poslední slovo – no, s posledním tahem štětce nebo s posledním zrnkem soli (pro dekorativní účely) vnášíš za sebe poslední aktivní stopu. Koukáš na svoje dílo, které je zatím ještě mokré, a ono má nějakou podobu. A říkáš si třeba, hm, prima, hezky to vyšlo, tady ten kontrast, tady zas jak se barvy pěkně jemně propojily. Pak jdeš umýt štětce, vylít vodu, vrátíš se za 10 minut a heleme se! Kontrast je fuč a z jemného propojení vytáhla sůl hluboké vrásky. Je to ještě pořád dost vlhké na to, abys mohla kontrovat a udělat znovu pár tahů štětcem nebo přidat sůl i na jiná místa… anebo ne. To záleží, v jakém druhu procesu a rozpoložení jsi, resp., co je cílem. Nikdy ale nepřestanu žasnout nad tou nepředvídatelností. Jak říkám – hedvábí je živá bytost!

Takže se při malbě na hedvábí vlastně při pohledu na to hedvábí dívám na sebe do zrcadla, a ještě si sama se sebou povídám, chápu to tak správně?

No, asi bych úplně neulpěla na slově „správně“, ale ano, dá se to tak nahlížet, a to je vlastně i odpověď na Tvoji otázku, co můžu lidem skrze malbu na hedvábí předat. Resp. já jim to nepředám, já je tím provedu, oni si „To“ předají sami – sami sebe si předají (Úsměv…).

No a jak to tedy probíhá prakticky, měl by člověk mít nějaký talent nebo zkušenost nebo zvládat nějakou malovací techniku? A pro koho je vlastně taková malba na hedvábí určená, může přijít kdokoli?

No jasně, úplně kdokoli. Stejně, jako s tím tancem.

A potřebuju něco umět, když chci u tebe na workshopu malovat na hedvábí?

Nepotřebuješ umět vůbec nic. Resp. tak, jak přistupujeme k malbě na hedvábí na mých workshopech, protože my nemalujeme žádné konkrétní detaily – zákoutí s hortenzií apod. S barvami pracujeme intuitivně, můžeš je jenom volně zapouštět nebo za použití kontury vytvořit nějaké jednoduché linie, takže potřebuješ opravdu jenom chuť tvořit. A pak možná trochu zvídavosti a touhy žasnout, odvahy nechat se překvapovat a důvěry nechat se vést…

A co je výsledkem? Vím, že se malují hedvábné šátky a šály, ale to je asi velké sousto, možná i technicky, ne, nějaké ty rámy napínací a tak…?

Začínáme s malými hedvábnými vitrážemi, to je hedvábí vypnuté na drátěném rámečku, většinou kruh např. 30 cm. Dají se pověsit na zeď jako obrázky a hezky vypadají třeba i v oknech. No, a kdo už si trochu osahal, jak se s hedvábím pracuje, může se pustit i do toho šátku, jak říkáš. Tam používáme jednoduché techniky kombinace barvení podobného batice a malování bez kontury a bez detailů. Zvládne to každý, a i takto jednoduchým způsobem vznikají krásná a originální dílka. A to je pak úplně jiný pocit, vynést na sobě do světa vlastnoručně namalovaný hedvábný šátek! Také je možné malovat hedvábný šátek na rámu, ale to je postupný proces, většinou na celý den. Tam je pak možnost vyhrát si i s těmi konkrétními tvary, pokud to tudy někoho táhne, ale pod konkrétním tvarem si klidně představ třeba vlnovku nebo kolečko, nic nutně složitého. A nakonec, taková už opravdu exkluzivní kategorie, to jsou šátky, které vznikají během víkendového transformativního procesu. V komorní skupince pracujeme na objevení vnitřní cesty k uskutečnění nějaké změny v životě, pro kterou se daná osoba u sebe rozhodla, a vytvořený šátek je vlastně taková kotva, most, který vznikne během alchymického procesu proměny uvnitř tvůrce a otisknut do fyzické podoby šátku, pomáhá mu tu změnu uskutečnit i v reálném životě, ve hmotě. Tyto šátky malujeme vypnuté na dřevěných rámech a je prostor i pro detaily. Ale to už je opravdu jiná kategorie. Na rozdíl od těch rychlých a jednoduchých šátků, které jsou hotové za hodinu nebo několik hodin, tyto vznikají postupně, pracujeme na tom celý víkend a zahrnuje do značné míry i „přípravné“ kroky jako meditace, tanec a některé techniky přepisu limbického otisku, takže to je krásná, ale zároveň opravdu komplexní, intenzivní a hluboká práce, nejen malovací.

Hmm, to zní skoro neuvěřitelně. Šátek jako most ke změně… Můžu to chápat tak, že se třeba rozhodnu změnit práci, tak přijdu na tvůj víkendový retreat, tam budu meditovat, tančit, a ještě něco dalšího, a pak si namaluju šátek a ten mi pomůže najít novou práci?! (Úsměv…)

To zní spíš jako reklama na prací prášek, takhle, jak to popisuješ. Záleží hlavně, jak to máš nastavené v sobě. Je to pořád dokola ten stejný princip, jako u tance – ve smyslu, že fakt tu změnu chceš. Ale předpokládám, že když už se přihlásíš na víkend, kde strávíš 17 hodin intenzivní prací na sobě a pro sebe, že to s tou změnou myslíš vážně. (Úsměv…). Je to o jemné, a přitom hluboké vnitřní práci, která má uvolnit ve Tvém systému to, co je už připraveno odejít, a co brání, abys změnu mohla uskutečnit (předpokládám, že pokud by Ti nic nebránilo, tak bys to prostě udělala a netrávila bys víkend výrobou mostu k tomu, co už existuje (Smích…). Také pracujeme na tom, aby se ve Tvém systému vytvořily nové nervové spoje, které Ti pomohou vystoupit v každodennosti ze zajetých kolejí, a dovolit si tu novou práci (v tomto konkrétním případě) uvidět. A ten šátek, kdykoli si ho na sebe vezmeš, Tě spojí s tím procesem a připomene Ti Tvůj záměr a všechna uvědomění s ním spojená, potřebná pro to, aby se změna mohla uskutečnit.

Myslím, že je tu čas na poslední otázku.

Sem s ní!

Kdybys mohla o Ateliéru Divoká Koza vyslat do světa místo tohohle dlouhatánského rozhovoru (ve kterém i tak zdaleka není všechno) jenom jednu větu jako poselství těm, kdo se ptají, „vo čem to jako je“ – co by to bylo?  /a nechci prosím slyšet Tvoje motto „Bezpečný prostor pro nespoutaný pohyb a volnou tvorbu/.

1. (Úsměv). Jedna vášnivá tanečnice, muzikantka, žena spojená s Přírodou, poutnice divokou krajinou vnitřní i vnější, oceňující Krásu v různých jejích podobách, milovnice humoru, spontánních rozhodnutí a plnosti Života, sdílí sebe a cestu k sobě sama skrze Nespoutaný tanec, hru se Zvukem, tvoření s Hedvábím a spojení s Přírodou. A možná, časem, najde-li ještě více odvahy a věci dozrají, také skrze vlastní písně. (Úsměv).

Děkuji, že má kdo, děkuji, že mám co a děkuji, že mám komu (a s kým).

Děkuji též 🙂

* Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa, režie a scénář Petr Horký, 2022

** Indický duchovní učitel, Mistr, guru a filosof, 1931 – 1990. Pro jeho některé kontroverzní názory a chování jej oficiální náboženství a církve na západě i na východě odsuzují, zároveň je oceňován jeho přínos propojení východní meditace a západní psychoterapie. Přinesl koncept dynamických meditací.

/Zdroj: wikipedia; idnes.cz 24.4.2016/