O mně

INTRO:

Renata Šťastná alias ZnovuZrozená alias Divoká Koza

Narodila se v Plzni, ale většinu dosavadního života prožila v Českých Budějovicích (protože „tam by chtěl žít každý“). Vystudovala Zemědělskou fakultu Jihočeské Univerzity tamtéž, obor podnikatelský. Ačkoli chtěla být původně veterinářkou (jako James Herriot), většinu svého pracovního zaměstnaneckého života strávila jako obchodník či marketér (aby si ve svých téměř 40 letech uvědomila, že je toho schopna, ale nepřináší jí to pražádnou radost). Další stránky třídní knihy jsou bohužel ohořelé… až do roku 2013, kdy si 6.1. (zcela v rozporu se všemi ekonomickými ukazateli, které si snadno mohla spočítat – měla na to přeci vzdělání) pronajala v centru Českých Budějovic prostor bývalé tiskárny o několika místnostech a celkové ploše 185m2 s původním záměrem, „abych měla kde tančit“.. na kterém se následující rok (2014) totálně sedřela z kůže, času, peněz i motivace, ve snaze rozfungovat seberozvojové centrum „ZnovuZrozená“ (v té době byl provoz center tohoto typu teprve v plenkách).  Následovalo dlouhých 7 let rekonvalescence prací v přátelské atmosféře rodinného projektu někoho jiného, aby si po nečekané a bolestivé ztrátě nejbližšího člověka opět položila otázku „Kdy sakra jindy, když ne teď?“ A tak vznikl jedno-ženný  (zatím) projekt Ateliér Divoká Koza, aby bylo jasné, že ani v 50 letech není třeba házet flintu do žita!

Jak pracuji, o co se při provázení opírám:

Při provázení čerpám z výcviků, seminářů, retreatů, praxí a prožitých zkušeností z více než 25leté cesty „k sobě“. Zde jsou ty, jež vnímám pro svou cestu jako nejdůležitější :

• výcvik Systemické konstelace a Spirituální Inteligence (Sofie Kalyani, Pavel Veselý)
• výcvik Spiritualita a trauma – konstelace traumatu (Sofie Kalyani, Pavel Veselý)
• meditační retreaty Advaita Vedanta (Sofie Kalyani Sarras, Královská jóga-Advaita retreaty | Sofie Kalyani Sarras)
• výcvik Birth into Being – techniky přepisu limbického otisku (Elena Tonetti Vladimirova, com)
• Osho pohybové meditace (v rámci konstelačního výcviku viz výše, Sofie Kalyani, Pavel Veselý)
• trénink „Vizionářka uvnitř i vně – temná strana ženy“ (Sofie Kalyani Sarras, Absolventky VIZIONÁŘKY | Sofie Kalyani Sarras
• 10 let zkušeností z cesty v rámci ženského kruhu Lunovrat (Petra Samira Kolářová) a následná pokračující užší spolutvorba v oblasti ženských témat, obnovování a „aktualizace“ spojení s původní moudrostí, jež přichází „zevnitř“
• tanec v mnoha jeho podobách (společenský tanec, břišní tanec, flamenco, kontaktní improvizace, Tanec 5 rytmů, argentinské tango)

Při provázení je pro mě důležité vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se účastníci mohou uvolnit a být sami sebou. Konkrétní kroky, které na workshopech a seminářích nabízím, jsou pouze doporučeními a každý si sám svobodně volí, co z navrhovaného pro sebe přijme. Děje se v jemnosti, úctě a respektu ke všem. Mým záměrem je vycházet z Prázdna a během provázení čerpám jednak z absolvovaných výcviků a vlastních prožitých zkušeností, ale také následuji Přítomnost tak, jak jsem v daném okamžiku nejlépe schopná. Lehkost a humor jsou vždy vítány.

NESPOUTANÝ TANEC JAKO JEDEN Z NÁSTROJŮ NA CESTĚ K SEBE-UZDRAVENÍ A CELISTVOSTI.

HEDVÁBÍ JAKO ZRCADLO, SPOJENÍ S KRÁSOU A ŽIVÁ BYTOST.

Když jsem přemýšlela, jak pojmout část, ve které bych ráda představila sebe i Ateliér Divoká Koza podrobněji, spontánně se ve mě začal odvíjet rozhovor. Mohl by to být třeba rozhovor dvou žen, nebo také dvou částí jedné ženy.

O tom, jak vnímám koncept Nespoutaného Tance, co pro mě znamená a jakým způsobem s ním pracuji. Jak nahlížím na volnou tvorbu s hedvábím a kvalitu Krásy, co pro mě znamená Divokost v širším kontextu života a jaký je můj Záměr v tom všem, co skrze sebe v Ateliéru Divoká Koza sdílím.

Pokud Tě to zajímá a máš volných pár minut, zvu Tě k rozhovoru, který proběhl pouze „uvnitř“…

Kde se vzala, a proč zrovna Divoká Koza?

Koza už se mnou byla mnoho let před tím, než vznikl Ateliér. Říkal mi tak můj tehdejší přítel a myslím, že mě to docela vystihuje, rozhodně aspoň v těch kvalitách, ze kterých se později zrodila povaha a mise projektu. Koza jako zvíře je zvědavá, vybíravá a taky dost umanutá. Všechno chce prozkoumat, ochutnat, vyzkoušet, do všeho strčí nos. To ještě nejsme u povahy a mise projektu. (Úsměv).

Stran slova Divoká, tady vede nit inspirace k mojí kamarádce, jedné z nejbližších žen, která mi skrze svůj příběh a vhled hodně zvědomila tu kvalitu divokosti. Ve smyslu původního celistvého, zdravého, nezkroceného. Ve smyslu funkčních instinktů, schopnosti cítit se a vnímat, nejenom myslet; schopnosti rozlišovat, co je pro mě dobré a co ne, a podle toho jednat. V divokosti je svoboda bez ohrádky / a s tím související zodpovědnost za sebe sama/, neochočenost, autenticita, celistvost, kontinuita, život v jeho plném potenciálu. No a k této divoké verzi bych z těch kozích kvalit zmíněných na začátku do našeho lidského světa převedla spontánnost, hravost, humor a touhu objevovat a zkoumat nové cesty. A z košíčku Darů, které mi byly dány pro tento život ještě vášeň a jemnost. To jsou tedy kvality, které nese a kterými chce inspirovat Divoká Koza.

A jak tedy funguje Ateliér? V mottu máš, že je to bezpečný prostor…

Ano. To je pro mě jedna z klíčových kvalit – bezpečí. Ono to může znít v rozporu s tou divokostí. Mohlo by se říct, že přeci bezpečí je v té ohrádce, tam se vlk nedostane, přísun jídla zajištěn atd. Ale to je takové pseudobezpečí. Já mluvím o něčem jiném.

Mluvím o prostoru, ve kterém se můžeš uvolnit natolik, že postupně dokážeš odložit masky a jiné obranné mechanizmy, a dovolíš si objevovat a prožívat sebe sama, to, kdo opravdu jsi ty. Ryzí, nepřiklášená, autentická. Je to hluboce úlevný, osvobozující a naplňující prožitek. Takové „doma“.

Než se divoká koza dostala do ohrádky, byla celá. Věděla, že je koza, věděla, co je dobré jíst a co ne, věděla, jak funguje stádo, a že v něm má své místo, rozpoznala ostatní kozy a věděla taky, že existují vlci, jak vypadají, a že před vlkem se utíká do bezpečí. Běhala po skalách, poznala, kdy přichází zima a kdy jaro a uměla se podle toho o sebe postarat. Rozpoznala, když se blížilo nebezpečí, dokázala vzít nohy na ramena a včas utéct. Někdy se to třeba nepovedlo a sežral ji vlk, ale i tak můžeme říct, že do té doby žila celkem spokojený život.

Když se koza ocitla v ohrádce, měla jenom jednu možnost, jak to přežít – zapomenout. Na sebe i na všechno ostatní, čeho je součástí. Zapomenout na pláně a toulání ve skalách, na pestrost života tam venku, na vnitřní alarm o blížícím se nebezpečí i na to, že umí utíkat. Zapomněla – ne proto, že by chtěla, ale proto, že musela. Musela, aby dokázala sníst, co jí dají, spát, kde jí určí, nechat k sobě přijít tolik cizích bytostí tak blízko a neumřít strachy, když není kam utéct. Nakonec jednoho dne skončila na pekáči a ani nevěděla, že se to blíží. Smutné ohlédnutí za takovým životem…

My jsme tu dneska ve svých životech často v takových ohrádkách, více či méně. Někdo už třeba aspoň tuší, že je koza, a že býval i divoká, někdo možná našel dvířka a třeba i zjistil, jak je otevřít, a hodně dalších už naštěstí ohrádku opustilo.

Bezpečí, o kterém mluvím v souvislosti s Ateliérem Divoká Koza jako bezpečným prostorem, je bezpečí, které člověk potřebuje cítit, aby si dovolil postupně si na sebe zase rozvzpomenout, integrovat ty oddělené části sebe sama, být opět celý, divoký, živý, zdravý a spontánní. Takový člověk ví, kdo je a nenechá se jen tak opít rohlíkem a vodit za nos. Má vlastní názor, je ochoten naslouchat ostatním a nebojí se být sám sebou, i když třeba jiný než lidi kolem. Takový člověk je schopen za sebe přijmout zodpovědnost a žít v souladu se sebou, užívat si života a přijímat jej plně, se vším, co to přináší. Takový člověk je vlastně divoká koza. A když přijdou vlny a hluboká údolí bez slunce, on má svoje nástroje /třeba tanec/, které ho spojí s jeho Zdroji a on dokáže tou náročnou životní fází projít mnohem snáz než člověk, který se nechá vzniklou situací vláčet nebo hledá, kdo jiný za to může. Často se pak i ty náročné a bolavé situace, které nás původně zatěžují a vyčerpávají, protože je v nich vázáno velké množství energie (i ve fyzickém těle), po zpracování, uzdravení a zaintegrování, samy stávají Zdroji, ze kterých můžeme naopak energii čerpat.

Tím jsme se dostali k misi Ateliéru Divoká Koza, kde já jako průvodkyně jsem ta, která vytváří zmíněný bezpečný prostor, aby se účastníci mohli ve svém vlastním tempu uvolnit, dostat se víc do kontaktu se svým tělem, prozkoumávat nové možnosti pohybu, objevovat nové cesty, zjišťovat, kde vlastně vzniká ten impuls hýbat se a kam až se dá rozvinout, jaký je potenciál fyzického těla a prožívat to plně, být ve spojení se sebou, být sami sebou.

Otevírají se tím úplně nové obzory, úhly pohledu, mění se nastavené limity, člověk je zároveň tím, kdo pohyb vytváří, a zároveň tím, kdo to celé pozoruje. Je to velmi inspirující pro každodenní život. Přináší to schopnost vnímat se do větší hloubky, rozlišovat i jemné detaily, uvědomovat si, jak se cítím. Přináší to pružnost nejen v těle, ale i v myšlení, zároveň stabilitu a důvěru v sebe sama, a taky uvolnění a čirou radost ze svobodného pohybu a možnosti projevit se bez cenzury. A spoustu energie.

To je můj záměr a každý si může odnést tolik, kolik je ochoten a schopen v danou chvíli přijmout, na co má kapacitu, co si sám dovolí, pro co se rozhodne. Ve vlastním tempu, bez hodnocení.

A jak často nebo jak dlouho musím tímhle způsobem tančit, abych na sobě pocítila nějaké změny, za jak dlouhou dobu to začne „fungovat“?

Jako ve všem, co se rozhodneš nějak rozvíjet, pravidelnost je fajn.

S každým dalším pohybem se prohlubuje tvoje citlivost, schopnost vnímat sebe i vnímat interakci s okolím, mění se kvalita pohybu, uvědomuješ si mnohem jasněji a cítíš i úplně minimalistické pohyby v těle, všechno se jakoby zjemní, přichází nádherná plynulost, všechno začíná jít téměř samo, s minimálním úsilím, zvětšuje se pružnost těla a užíváš si to plynutí a je úplně na pohodu. Když tančíš pravidelně, je tam kontinuita, vývoj, návaznosti, propojení do každodenního života, lehkost, radost a čerstvá energie.

Tady se mi chce říct jednu věc.

Cokoli miluješ, třeba běh, háčkování, lezení na skály, čtení… neptáš se, jak často nebo jak dlouho bys to měla dělat, prostě kdykoli můžeš, děláš to. S tancem je to úplně stejné. Pro mě je svobodný pohyb krajinou, do které odcházím uvolnit se, nabít baterky, vypustit stres, vyjádřit sebe sama, kdykoli to cítím, je to prostě moje „doma“. A koho to oslovuje, může se ke mně přidat a užít si tu nádheru se mnou a být v tom sám sebou.

A co když se třeba stydím tancovat před ostatními?

Ano, tomu rozumím. Řada lidí to tak má. Bohužel je to i dědictví konceptu, který jsme si tady zavedli, ve kterém je přítomen prvek hodnocení, srovnávání, soutěžení a nespíš ještě i další historické vlivy. Zajímavé je, že lidi se většinou nestydí ve společnosti třeba jíst, nebo sedět. Neznám nikoho, kdo by se bál, že se mu lidi budou smát, že nějak legračně sedí na židli. A přitom v tom vlastně není žádný rozdíl. Jenom jsme si zvykli nahlížet na tanec jako na něco, co je třeba se naučit a umět to dělat „správně“ nebo aspoň nějak „hezky“ a snad vrchol absurdity je, že jsme uvěřili, že abychom mohli tančit, musíme k tomu mít talent. A kdo prosím určuje, co už tanec je a co ještě ne? Také je jasné, že by stačilo, kdybychom prostě nikdy tančit nepřestali. Tak jako chodit, jíst a další „normální“ každodenní aktivity. Tanec je naší absolutní přirozeností. To, že to tak dneska už málokdo vnímá, je zase jenom odrazem, jak jsme si to sami nastavili. Takže zpět k otázce. Nespoutaný Tanec, aspoň tak, jak já jej sdílím, v sobě žádnou z omezujících a hodnotících kvalit nemá. Naopak, je žádoucí, aby to byl pohyb autentický, vyvěrající z nitra každého účastníka, takže naprosto jedinečný, vždyť přeci každý se pohybujeme jinak, a o to jde – o tu pravdivost. Ne o to, jak to vypadá zvenku, ale jak se to cítí pro toho, který tančí. Nejde ani o to, jestli to je „v rytmu“ … pardon… v jakém rytmu? Máme tu rytmus, kterým tepe srdce, rytmus dechu, rytmus, ve kterém se pohybuje planeta Země, rytmus, ve kterém obíhá Měsíc, rytmus, kterým tepe Univerzum a také tu máme něco, co jsme si definovali jako rytmus v muzice… ale víš co? Včera jsem sledovala zajímavý film*, kde v rámci nějakého výzkumu chování šimpanzů požádali jednoho, aby nakreslil kouli. Udělal to a byla to čára, která vypadala jako obrácené písmeno „W“ – dvě špičky. A víš proč? Protože ten šimpanz kreslil trajektorii pohybu koule. Nakreslil prostě něco jako dráhu, po které se pohybuje skákající míč. Inspirativní, že? Takže, zpět k otázce. Chápu, že se někdo může stydět tančit před ostatními. Povzbuzením by mohlo být, že tady není žádná forma tance, ani choreografie, ani žádný konkrétní pohyb, kterého bychom se snažili dosáhnout a už vůbec tu není nikdo, kdo by hodnotil, jak to vypadá. Jde fakt nejvíc ze všeho o to být přirozený, být sám sebou. A co se týče „ostatních“, věř, že každý má co dělat sám se sebou, všichni jsou zaměstnáni tímtéž – vnímáním sebe sama a toho, co se v nich odvíjí a „ven“ se většinou dívají hlavně proto, aby nenarazili do zdi nebo do někoho jiného… (Smích).

Dá se Nespoutaný tanec v něčem přirovnat třeba k meditaci?

Určitě dá. Možná jsi slyšela o pohybových meditacích. Osho** s nimi přišel v minulém století specificky pro tzv. „západního“ člověka. To jsme my. Západní člověk tráví většinu dne vsedě (u počítače nebo v autě), resp. s minimem pohybu a navíc – a to hlavně – většina pracuje především hlavou. V tom je velká nevyváženost. Příliš mnoho myšlenek. A o čem je meditace? „Hlavně nemyslet“. Velmi zjednodušeně řečeno. No, tak si to zkus. Přijď po 10 nebo i více hodinách práce a následného vyřizování potřebných věcí (úřady, nákupy, rodinné záležitosti…) domů, sedni si do lotosového sedu a okamžitě přestaň myslet – medituj! (Smích…). Ani náhodou. Proto si tak rádi po práci jdeme zaběhat, zaplavat, projít se mezi stromy nebo aspoň zalít kytky na balkoně – prostě „vyčistit“ si hlavu. Pohyb je klíčem k uvolnění mysli (a souvztažně i těla). Některé osvícené firmy už dokonce dospěly (hurá!!!) k tomu, že své důležité porady a klíčová rozhodnutí dělají venku, na týmové procházce. A ještě jeden varovný signál spojený s tak rozsáhlým zapojováním mysli. Jak se máme bezpečně plavit v rozbouřeném oceánu našich dní, jak se orientovat ve svých pocitech a nenechat se vláčet emocemi, když téměř jediný radar, který používáme, je právě mysl? Přitom mysl je schopná vyhodnocovat pouze na základě toho, co už prožila nebo co se někde naučila (přečetla, slyšela, viděla) – tedy vše, co už tu někdy bylo – minulost. Jak chceš najít NOVOU cestu, změnit to, v čem se necítíš dobře, resp., jak chceš vůbec rozpoznat, jak se cítíš? Mysl je výborný pracant do týmu, ale špatný šéf. K vyváženosti vyhodnocení situace máme ještě další 2 radary: Prvním jsou pocity (srdce) a druhým je, jak se prožíváme (tělo). Poslouchala jsem jednou rozhovor s psycholožkou, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji. Ptali se jí, zda problémem dnešní společnosti je, že lidé se necítí dobře, ale nejsou schopni si říct o pomoc. Odpověděla, že pokud by to byl tento případ, bylo by to skvělé. Bohužel je ale naše společnost ještě o krok „dál“: Lidé ani neví, že se necítí dobře, nejsou si toho vědomi. Jak chceš změnit něco, o čem ani nevíš, že se Ti to děje? …

Zpět k podobnosti Nespoutaného Tance a meditace. Osho už v minulém století říkal, že abychom se mohli spojit sami se sebou (rozuměj včetně toho, že budeme cítit pocity, vnímat, prožívat tělo a rozšířeně i další roviny), abychom mohli zklidnit a vyjasnit si mysl, uvolnit se, přestat se motat v bludných kruzích, rozpoznat, co je v našem životě podstatné, a žít podle toho, měli bychom (samozřejmě ne JEN) začít hýbat tělem. A přinesl západnímu světu tzv. pohybové meditace. A z tohoto principu, z principu Oshových pohybových meditací (krom dalšího), vychází i koncept Nespoutaného Tance tak, jak jím provázím na svých workshopech. Je to jeden ze stavebních kamenů, i když zdaleka ne jediný.

Všimla jsem si, že různými podobnými druhy tance, jako je Tvůj Nespoutaný, provází dneska mnoho lidí. Vnímáš v té souvislosti nějakou svoji jedinečnost?

Symbolicky řečeno, kolik hospodyň, tolik bramborových salátů. A i když ho budou dvě z nich dělat podle stejného receptu, každý salát bude ve výsledku chutnat jinak. Možná oba budou výborné, ale každý jinak. Protože každá do toho salátu kromě surovin z receptu přidá ještě kus sebe – svoji jedinečnou esenci. S průvodcem tancem, a vlastně s jakýmkoli průvodcem čímkoli to vnímám velmi podobně. Věřím ve smysluplnost spolutvorby a respektu a vnímám to tak, že každý průvodce má nějakou svou jedinečnou ingredienci, kterou může s láskou do toho pomyslného hrnce vložit, a to pak přitáhne přesně ty strávníky, kterým jeho „pokrm“ chutná, prospěje a pomůže jim tančit jejich jedinečný tanec života.

Máš i nějaké speciální vzdělání v oblasti pohybu nebo nějaký jiný základ, něco, o co se můžeš opřít i „objektivně“ nebo jenom následuješ nějaké svoje vnitřní vedení?

Když to vezmu celoživotně, tak v oblasti pohybu je to (chronologicky) gymnastika, jezdectví, standardní a latinsko americké tance, břišní tance, Jóga v denním životě (do úrovně učitel), stylizované flamenco (do úrovně lektorování začátečnických kurzů), tanec 5 rytmů, kontaktní improvizace, argentinské tango, kurz Spiraldynamik, fyzioterapie, a z těch dalších oblastí pak (nechronologicky) Oshovy pohybové meditace v rámci lektorského výcviku Systemické konstelace a Spirituální Inteligence a výcviku Spiritualita a trauma – konstelace traumatu (obojí u Sofie Kalyani a Pavla Veselého) , meditační retreaty Advaita Vedanta (Sofie Kalyani Sarras), trénink „Vizionářka uvnitř i vně – temná strana ženy“ (Sofie Kalyani Sarras), facilitátorský výcvik Techniky přepisu limbického otisku (Elena Tonetti Vladimirova), kurz kineziologie, kurz Hormonální jóga, kurz Vývojové pohyby dětí, základní část kurzu terapie metodou RUŠ, více než 10 let intenzivní společné cesty v rámci ženského kruhu (Petra Samira Kolářová) a další. To je můj „objektivní“ základ, o který se během provázení opírám. Několik desetiletí, resp., většinu svého života, kdy se věnuji pohybu a zkoumám ho v jeho nejrůznějších formách, někde až do úrovně lektorské či průvodcovské, mi dávají dostatečný základ pro tu fyzickou část procesu, který se během Nespoutaného Tance děje. A výcviky, tréninky a vlastní praxe z oblasti sebepoznávací a seberozvojové mi zase poskytují oporu v tom, že dokážu držet onen bezpečný prostor pro účastníky, znám důležitá pravidla provázení a práce se skupinou a umím se celkově postarat o prostor, ve kterém se akce koná, nejen z toho hmotného pohledu. A ano, samozřejmě nad tím vším je mým záměrem následovat vnitřní vedení, vycházet z Prázdna a zůstávat průchozí „trubkou“ (Úsměv…).

A co druhá část náplně tvých workshopů – malba na hedvábí?

To je něco podobného, ve smyslu, taky je to nástroj – k sebe vyjádření, sebe-poznání a radosti ze svobodného tvoření. A taky způsob, jak se dotknout krásy…

A co bys ráda sdílela ze své cesty malby na hedvábí, co můžeš tady ostatním ze sebe předat?

U malby na hedvábí vnímám, že je to jeden ze způsobů, jak se spojit s kvalitou krásy, učit se nacházet ji i na nečekaných místech (uvnitř i vně sebe) a oceňovat její hodnotu (uvnitř i vně sebe). Zároveň vnímám, že malba na hedvábí je vlastně dialog. A hedvábí v něm má vždycky poslední slovo. (Úsměv…). A to je skvělý trénink, jak přestat chtít ve svém životě všechno 100 % kontrolovat.

Jak to?

Vneseš barvu, dáš jí nějaký tvar a ona si začne ve vteřině žít vlastním životem. Rozpíjí se dál, pokračuje, změní to, co jsi tam vytvořila, rozvine to, prolíná, pokračuje – hedvábí tvoří dál, samo, i bez tvého vlivu, chvíli, do té doby, než zasáhneš znovu. Jasně, máme nějaké nástroje, jak vymezit hranice, například použití kontur, ale i tak, je to prostě živá bytost, to celé, a je to taky tvoje zrcadlo… A někdy ti ukazuje věci, které o sobě sama nevíš… Někdy se nechce nechat spoutat žádnou konturou, a to si teda můžeš vymezovat hranice do aleluja, a just se nezastavím! Pak třeba přijde moment, kdy přestaneš vymezovat, povolíš tlak a potřebu mít všechno pod kontrolou a začneš se učit důvěře a spolutvorbě – já kus, ty kus.  A s tím, že má hedvábí vždycky poslední slovo – no, s posledním tahem štětce nebo s posledním zrnkem soli (pro dekorativní účely) vnášíš za sebe poslední aktivní stopu. Koukáš na svoje dílo, které je zatím ještě mokré, a ono má nějakou podobu. A říkáš si třeba, hm, prima, hezky to vyšlo, tady ten kontrast, tady zas jak se barvy pěkně jemně propojily. Pak jdeš umýt štětce, vylít vodu, vrátíš se za 10 minut a heleme se! Kontrast je fuč a z jemného propojení vytáhla sůl hluboké vrásky. Je to ještě pořád dost vlhké na to, abys mohla kontrovat a udělat znovu pár tahů štětcem nebo přidat sůl i na jiná místa… anebo ne. Nikdy nepřestanu žasnout nad tou proměnlivostí. Jak říkám – hedvábí je živá bytost!

A co konkrétně si u Tebe můžu namalovat? Vím, že se malují hedvábné šátky a šály, ale to je asi velké sousto, možná i technicky, ne, nějaké ty rámy napínací a tak…?

Začínáme s malými hedvábnými vitrážemi, to je hedvábí vypnuté na drátěném rámečku, většinou kruh např. 30 cm. Dají se pověsit na zeď jako obrázky a hezky vypadají třeba i v oknech. Barvy lze jenom volně zapouštět nebo zvolit konkrétní tvary, vše podle chuti. U šátků tvoříme dvěma způsoby: Jednoduchou technikou kombinace barvení podobného batice a malování bez kontury a bez detailů. Zvládne to úplně každý, a i takto jednoduchým způsobem vznikají krásná a originální dílka. Nebo pak je možné malovat hedvábný šátek vypnutý na rámu, a to je postupný proces, na několik hodin. Můžeš začít skicou na papír, kdy postupně dospěješ k nějaké finální verzi toho, co má na šátku být, ať už v detailu nebo jen přibližně, a pak máš možnost vyhrát si i s těmi konkrétními tvary. Pod konkrétním tvarem si ale klidně představ třeba jenom vlnovku nebo kolečko, nic nutně složitého, pokud po tom vyloženě netoužíš – zkrátka zase jde hlavně o to uvolnit se, užít si to, vyjádřit se svobodně a po svém. A to je pak krásný pocit, vynést do světa vlastnoručně namalovaný hedvábný šátek!

Kdybys mohla o Ateliéru Divoká Koza vyslat do světa místo tohohle dlouhatánského rozhovoru jenom krátké poselství těm, kdo se ptají, o čem to je – co by to bylo? 

V určitém momentu svého života jsem si uvědomila, že nejdůležitější pro mě je BÝT SAMA SEBOU. Žádná jiná kvalita ani hmotná věc to netrumfne.

A také to, že sama sebou dokážu nejpřirozeněji být ve svobodném pohybu, včetně různých forem tvoření, a taky v muzice.

To je to, co skrze Divokou Kozu sdílím se světem:

Ateliér Divoká Koza je prostor, kde můžeš objevit a prožít svůj jedinečný způsob, jak být SAMA SEBOU.

Děkuji 🙂

Děkuji též.

* Civilizace – Dobrá zpráva o konci světa, režie a scénář Petr Horký, 2022

** Indický duchovní učitel, Mistr, guru a filosof, 1931 – 1990. Pro jeho některé kontroverzní názory a chování jej oficiální náboženství a církve na západě i na východě odsuzují, zároveň je oceňován jeho přínos propojení východní meditace a západní psychoterapie. Přinesl koncept dynamických meditací.

/Zdroj: wikipedia; idnes.cz 24.4.2016/